Na severním předměstí vyrostla roku 1890 jedna z prvních továren na výrobu pryžových výrobků z kaučuku v Rakousku-Uhersku. Závod saských podnikatelů Hurlinga a Hammena po dvou letech zakoupila akciová společnost Berlínsko-frankfurtských továren na gumové zboží, která zde vyráběla těsnění, gumové pásy, hadice nebo pláště do jízdních kol. Od roku 1950 pokračuje výroba gumového zboží pod značkou Vulkan.

   

Vila v areálu závodu Franze Leitenbergera v Hrádku nad Nisou-Loučné, stav r. 2013

   

Obytný dům při textilní továrně Franze Leitenbergera v Hrádku nad Nisou-Loučné, stav r. 2013

Největší hrádecký průmyslový podnik však začal vznikat roku 1868 v Loučné, kde Friedrich Franz Josef Leitenberger nechal vybudovat přádelnu a tkalcovnu, rozšířenou roku 1878. Mezi léty 1905–1932 působila pod názvem Cosmanos AG. V tomto období došlo k významnému rozšíření areálu, pracovalo zde přes 1 500 zaměstnanců. Roku 1932 byla výroba zastavena a obnovena až koncem 30. let s novou náplní v podobě zbrojní výroby za masivního využití otrocké práce zajatců a vězňů. Roku 1945 strojní vybavení odvezla jako válečnou kořist Rudá armáda, strojírenská výroba však byla v následujících letech obnovena. Ve druhé polovině 20. století se v Loučné vyráběly díly do nákladních automobilů a strojů, s pozdější specializací na součásti převodovek a ventily, od roku 1973 pod značkou Praga. 

Od počátku 19. století až do roku 1968 se v Loučné při saské hranici těžil lignit (mj. zatopený povrchový důl, dnes rekreační areál Kristýna), těžba však na rozdíl od vydatnějších a kvalitnějších ložisek v Sasku nenabyla většího rozsahu.

   

Typické prorůstání straší zástavby venkovského charakteru (okapově orientované domy v pravé a levé části snímku)
historizující městskou zástavbou (dům čp. 261). Ulice 1. máje roku 1909.

S rozvojem průmyslu je neoddělitelně spjaté výrazné rozšíření obytných částí města, vrcholící na přelomu 19. a 20. století. Nová výstavba se rozvíjela všemi směry od historického jádra, nejvýrazněji vilovou zástavbou severovýchodním směrem k nádraží a severně od hospodářského dvora. K zahušťování zástavby a neoslohovým přestavbám docházelo i v prostoru Horního a Dolního města, mezi nimi a v obou dosud samostatných, avšak s městem srostlých obcích – Loučné a Doníně. Vznikají nové církevní a školní stavby: luteránský kostel z let 1900–1901 v Lutherově ulici, ke školní budově ve Školní ulici z roku 1887 přibyla roku 1925 novostavba české menšinové školy v Komenského ulici.

V Hrádku nad Nisou vznikají v době počínající meziválečné konjunktury i stavby svou kvalitou přesahující regionální rámec: patří k nim novoklasicistní vila ředitele zdejší textilní továrny Hermanna Schuberta z roku 1924, navržená renomovanou architektonickou kanceláří Lossow & Kühne.

    

Tzv. Schubertova vila čp. 471 z roku 1924 ve  Václavské ulici, v současné době sídlo městské knihovny. Robustní vila završená mansardovou střechou mísí těžké barokizující formy s novoklasicismem, oblíbeným v období mezi světovými válkami.

Roku 1930 tak má samotný Hrádek 539 domů s 4 201 obyvateli (3 131 Němci, 556 Čechy, 328 cizinci – převážně říšskými Němci – a 1 Židem), Donín 311 domů s 2 131 obyvateli (1 853 Němci, 184 Čechy, 93 cizinci a 1 Židem) a Loučná 285 domů s 2 058 obyvateli (1 718 Němci, 258 Čechy a 82 cizinci). V celé aglomeraci tak žilo 8 390 obyvatel (z toho necelých 12 % Čechů) a stálo tu 1 135 domů.

V letech 1938–1945 se Hrádek nad Nisou stal v rámci Sudetské župy součástí Německé říše. V té době přešla většina zdejších průmyslových podniků na válečnou nebo přímo zbrojní výrobu. Vyrostlo tu značné množství zajateckých táborů pro totálně nasazené, pracovníky z východní Evropy a válečné zajatce, pracující pro podniky AEG, Gummiwerke (pozdější Vulkan), pro samotné město Hrádek a zejména pro největšího „zaměstnavatele“, závod Spreewerku (někdejší Cosmanos) v Loučné. V něm se vyráběly střelné zbraně, především pistole P38, ale také díly pro bombardéry. Tento podnik disponoval také největším lágrem, budovaným od roku 1942 v prostoru někdejších lignitových těžebních polí mezi továrnou a Hartavou.

Po osvobození došlo k vysídlení německého obyvatelstva a postupnému dosídlování – nikdy se však nepodařilo dosáhnout předválečného počtu obyvatel. K tomu přispěla periferní poloha města, výrazně posílená uzavřením státních hranic a novým vytyčením německo-polské hranice na Odře a Nise. Mezinárodněpolitické konsekvence „posunu“ Polska na západ do „znovuzískaných území“ způsobily desítky let trvající přísný hraniční režim nejen mezi sovětskou okupační zónou, pozdější Německou demokratickou republikou, a lidovým Polskem, ale také mezi Československem a oběma sousedy. Silniční přechod do Žitavy – nyní přes polské území – byl zrušen a železniční mezinárodní provoz, obnovený až roku 1951, vděčil za své zachování jen peážnímu charakteru trati, nutné pro vnitrostátní dopravu Československých drah v relaci Liberec – Varnsdorf. Výstup a nástup cestujících do peážních vlaků v Žitavě byl však povolen až v roce 1982. Je jasné, že výše uvedené okolnosti se negativně promítly do rozvoje města, a způsobily určitou stagnaci. Předpokladem pro další etapu rozvoje v 70. – 80. letech 20. století se stala zachovaná a dále rozvíjená průmyslová výroba, kdy vedle tradičního textilního průmyslu získávalo stále výraznější pozici gumárenství (závod Vulkan) a zejména strojírenství, navazující na válečnou zbrojní výrobu. Největším podnikem se tak stal n. p. Praga v Loučné. Od 70. let tak nastává rozvoj výstavby bytů a občanské vybavenosti. Samotného historického jádra města se nová výstavba dotkla naštěstí jen okrajově v podobě malého obytného souboru z 80. let v Žitavské ulici a relativně neutrálních staveb nákupních středisek v ulici Anglické a Liberecké. Z hlediska urbanismu celého města představoval výraznější zásah obytný soubor Liberecká s několika deskovými a bodovými panelovými domy, ten je však již situován mimo historický intravilán. Podstatně negativnějším jevem se stalo zanedbávání údržby a řada degradujících utilitárních úprav historického domovního fondu a parteru města, do značné míry zjevných i dnes.

Vývoj po roce 1989 vykazuje značně rozporuplné rysy, avšak s odstupem více než dvaceti let lze konstatovat, že pro samotné město Hrádek nad Nisou výrazně převažují pozitiva. Mimořádně důležitým impulsem pro další rozvoj se stalo otevření silničního hraničního přechodu na polské území (Hrádek n. N./Porajów) a dále do Žitavy roku 1993, a také otevření turistického hraničního přechodu pro pěší a cyklisty přímo do Spolkové republiky Německo roku 1991 (Hrádek n. N./Hartau).  S jistým zpožděním započala postupná obnova domovního fondu a infrastruktury města, která zejména v posledním desetiletí získala díky dotačním programům Evropské unie značnou dynamiku (výstavba severního a jižního silničního obchvatu, investice do cyklostezek, turistického areálu Kristýna, školních a sportovních zařízení, rekonstrukce vozovek a chodníků na území města, regenerace povrchů komunikací v historickém jádru, výstavba dopravního terminálu a čističky odpadní vod aj.) Radikální a pro město velmi citelný útlum průmyslové a zemědělské výroby v 90. letech přinesl výrazný nárůst nezaměstnanosti, jen z  části kompenzovaný pracovními příležitostmi v sektoru služeb, které se rozvíjely v závislosti na německé klientele. Roku 2011 byla zřízena nová průmyslová zóna pro lehkou výrobu severně od města u silničního obchvatu, která přinesla další pracovní příležitosti. V roce 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie a od konce roku 2007 je součástí Schengenského prostoru, čímž se stala státní hranice volně prostupná a zároveň došlo k odstranění hraničních kontrol. Spolu s dokončením mezinárodního silničního spojení vyšší kategorie v blízké budoucnosti a kvalitním železničním spojením to představuje optimální podmínky pro další rozvoj města a celého Hrádecka.