Schubertova vila
Vila továrníka Hermanna Schuberta je nejmladší kulturní památkou ve městě, a to hned dvakrát: Postavena byla, na rozdíl od jiných, mnohem starších chráněných objektů, teprve v roce 1924. Význam a architektonická kvalita stavby ale daleko přesahuje hranice regionu, a tak město Hrádek nad Nisou navrhlo její prohlášení za kulturní památku. Na seznam kulturních památek ČR byla vila zařazena 5. 5. 2016. Najdete ji ve Václavské ulici.
Honosné sídlo pana továrníka
Vybudování vily je úzce spjato s rozvojem a úspěchem firmy Hermann Schubert, jejíž areál se nachází na sousedních pozemcích v centru města. V prosperující továrně se vyráběly nitě, které se vyvážely do celého světa. Nové rodinné sídlo si ředitel továrny Hermann Schubert nechal postavit v roce 1924. Návrh stavby dodala renomovaná architektonická kancelář Lossow & Kühne (mimo jiné navrhovala i monumentální budovu hlavního nádraží v Lipsku nebo činoherní divadlo v Drážďanech). Uplatnila v něm barokizující formy kombinované s tehdy populárním neoklasicismem a také řadu prvků v interiéru, které nebývale zvyšovaly komfort bydlení.
Výstavná vila má půdorys písmene L. Kryje ji robustní mansardová střecha. Jinak strohé fasády oživují pravidelně rozmístěná půlkruhová francouzská okna v přízemí a obdélníková v patře. Z hlavní budovy vystupuje na východě zimní zahrada, jejíž plochá střecha slouží jako terasa. Hlavní vstup do budovy je na západě a kryje jej střecha nesená mohutnými sloupy.
Součástí domu bývala v době jeho dokončení zahrada se systémem schodišť, teras a také venkovním bazénem.
V exteriéru vily můžeme dodnes obdivovat bohatě zdobené okenní mříže, oplocení teras, chrliče nebo zbytky původních svítidel.
Interiér vily
Jak bývalo v době stavby vily obvyklé, důsledně jsou odděleny obytné a reprezentativní prostory od provozní části domu. Vnitřní dispozice obytné části vily je inspirována anglickým halovým domem. Z haly s mramorovým krbem vede do patra reprezentativní dřevěné schodiště. Kolem haly byly seskupeny šatna, pánský pokoj, jídelna, knihovna a zimní zahrada. V patře měli majitelé ložnici a dětský pokoj.
Personál vily vcházel do patra odděleným vchodem, do obytných prostor služebnictva vedlo obyčejné schodiště.
V suterénu byly umístěny sklepy, kotelna a také důmyslný systém odvodnění.
Stejně jako v exteriéru, i v interiéru se do současnosti dochovala řada detailů: původní okenní i dveřní výplně, okenní žaluzie s dodnes částečně funkčním ovládáním, krb, elegantní schodiště do patra, vestavěné skříně, v některých případech i původní kování na dveřích a oknech.
Vila po druhé světové válce
Řada hrádeckých obyvatel na Schubertovu vilu vzpomíná jako na jedny z hrádeckých jeslí. Tomuto účelu sloužila čtyři desetiletí. Po válce zde po určitou dobu byla i první kancelář hrádecké organizace Českého červeného kříže. Od 1. 12. 1997 si obyvatelé města chodí do Schubertovy vily půjčovat knihy a časopisy: sídlo zde našla městská knihovna. Prostory v prvním patře využívají mateřské centrum Korálek, společnost Člověk v tísni a další organizace. Jsou zde také dvě bytové jednotky.
Po skončení druhé světové války bylo využití vily velmi pestré. Je proto možné považovat za zázrak, že se do dnešních dnů dochovala v prakticky nezměněné podobě, a to včetně řady detailů.
Historie továrny
Na místě niťárny Hermanna Schuberta stál původní tzv. Starý mlýn. Budeme-li důvěřovat pramenům, obilí se zde mlelo už ve 14. století. Jisté je, že na I. vojenském mapování z let 1764-1768 už je zakreslen náhon, který využíval nejen mlýn, ale později i další firmy ve městě. V roce 1883 se stal majitelem mlýna Ferdinand August Hiebsch, který zde měl niťárnu, přádelnu a barvírnu. S rozšiřováním výroby byl areál několikrát přestavován. V roce 1905 vyhořel. O dva roky později jej kupuje firma Joseph Schubert ze Žitavy. Hrádeckou pobočku řídí Hermann Schubert. Staví zcela novou továrnu, kterou postupně dále modernizuje. Je velmi pravděpodobné, ale nikoliv spolehlivě doložené, že hlavní kancelářskou budovu, stojící souběžně s Václavskou ulicí, navrhovala rovněž architektonická kancelář Lossow & Kühne. Výrobky firmy se postupně prosazují po celém světě.
V majetku rodiny Schubertů zůstala továrna do roku 1945. Ještě v roce 1950 nese jméno rodiny, která svého času dávala práci více než pěti stovkám dělníků a k nim dalším úředníkům a mechanikům. Pak se přejmenovává na Sponit. V šedesátých letech se stala součástí podniku Benar. V roce 1994 došlo k přejmenování na Bekon. Už tehdy to ale šlo s hrádeckou továrnou z kopce. Výroba nití byla ukončena k 1. 6. 1998. Od té doby byl areál využíván jen částečně. V roce 2016 jej kupuje Město Hrádek nad Nisou jako strategický pozemek v centru města.
