„Zavolejte ke mně hajného!“ přikázal jednoho dne hrabě.
Havránek v té době procházel polesí a zjišťoval, co by se ještě dalo vylepšit. V ruce měl malý poznámkový notýsek a za uchem tužku. Co chvíli se zastavil, aby si udělal poznámku:
„Opravit krmelec u osmdesáti dubů, vyřezat roští okolo václavského potoka aby mohlo do vody sluníčko, pokácet uschlý smrk u galasových rybníků…“ Náhle zaslechl z věže zámku trubače, jak svojí trubkou svolává poddané na nádvoří.
„To nevěstí nic dobrého.“ Pomyslel si havránek, hodil si flintu dvojranku přes rameno a vydal se k zámku. Uprostřed nádvoří stál zámecký písař, tvářil se jako by mu patřily celé Lužické hory a vykřikoval, až se mu nakroucený knír narovnával:
„Nevědomost se dává, že v neděli náš pan hrabě oslaví narozeniny. V den tento slavný se nařizuje poddaným, aby oslavili toto jubileum svojí prací a zvýšeným úsilím pro blaho hraběcí pokladny! Jelikož se oslav zúčastní spousta významných osob z blízkého i vzdáleného okolí, nařizuje se dále poddaným, aby se v den tento tvářili radostně a optimisticky, aby při práci zpívali veselé písně a aby v každou celou hodinu provolávali třikrát sláva jeho hraběcí milosti! Kdo by neuposlechl hraběcího rozkazu, bude přísně potrestán!“
Nikdo z toho velkou radost neměl, protože všichni věděli, že je během oslav nic dobrého nečeká. Havránek postával na nádvoří a rozmlouval se sedlákem Otepkou.
„To mám teda radost.“ Povídá Otepka. „Když se slavilo minule, tak mi provětrali statek tak, že mi nezbyl ani jeden pytlík mouky a odnesli všechna selátka na slavnostní hostinu!“
Havránek mu přitakával, jako že rozumí, když v tom se otevřelo okno v prvním patře, vykoukl z něho hrabě Tlučhoř a zapištěl:
„Okamžitě pojď ke mně Havránku, potřebuju tebou něco důležitého projednat!“
Do Havránka jakoby udeřil hrom. Tušil, že jeho revír čeká nějaká pohroma, ale co se dalo dělat.
Když přišel do hraběcí komnaty, seděl Tlučhoř na slavnostním křesle, houpal nohama a diktoval cosi písaři, který se mezi tím vrátil z nádvoří.
„Volám si tě hajný osobně, protože pro tebe mám důležitý úkol. Součástí oslav mých narozenin bude totiž hon. Z ulovené zvěře potom kuchaři připraví pro mé hosty slavnostní večeři.“
„Ale vždyť je březen! Každé malé dítě ví, že v březnu se zvěř střílet nesmí!“ namítl Havránek.
„Březen nebo listopad, hon bude! A protože jsem pozval samotného zemského radu, připravím pro něho malé překvapení. Zlatým hřebem honu bude bílý jelen dvanácterák, a on si ho sám střelí. Takovou trofej nemá ani císař pán!“
„Ale bílý jelen Vápeňák je symbolem zdejších lesů. Vždyť ho měla v erbu už vaše milostivá prababička! Kvůli paroží střílet takovou vzácnost, to nemůžete myslet vážně.“
„Ale můžu! A ty všechno zařídíš. Jakmile v neděli ve tři hodiny odpoledne nevyjde z houštiny na louku před posed bílý jelen, tak tě zbavím úřadu a půjdeš žebrotou!“ pohrozil hrabě a poslal Havránka pryč s tím, že už se s ním nehodlá o ničem bavit.
Havránek šel domů, jakoby mu vichřice poničila celý revír, ale jedno věděl jistě. Že kvůli hraběcí povýšenosti nepadne v neděli v lese ani rána.
Doma u hájovny už na něho čekala poštolka Tonička. Seděla na větvi vysokého smrku a štěbetala:
„Nic mi Havránku nemusíš vyprávět, všechno jsem slyšela otevřeným oknem!“ Protože se Tonička vznášela vysoko v oblacích a měla revír jako na dlani, věděla o všem, co se kde šustlo. „Co budeš Havránku dělat? Když neuposlechneš hraběcího rozkazu, tak tě Tlučhoř vyhodí a ty nebudeš mít kam hlavu složit!“
„Tak toho se Toničko, vůbec nebojím. Na Vraních skalách je stará poustevna a ty mě znáš dobře, že raději budu ze staré poustevny lesu pomáhat, než mu z hraběcí hájovny škodit! Obleť prosím tě celý revír a svolej všechna zvířátka na paseku pod, Popovu skálu. Zítra za svítání se tam domluvíme co a jak.“ Poprosil havránek poštolku. Sedl si na lavici před hájovnu, zapálil si fajfku a přemýšlel. Jak stoupal tabákový dým k nebi, bylo mu čím dál jasnější, že se bude nejpozději v neděli stěhovat na Vraní skály.
Příprava oslav byla v plném proudu a tak měl Havránek dost času připravit si nové obydlí. Od kamnáře Kouřila dostal zánovní kamínka s plotnou, aby mu nebyla zima a aby si měl na čem uvařit. Z nahrubo otesaných prken si ztloukl stůl, židli a postel. Tu si vystlal měkkým chvojím. Když měl poustevnu téměř zabydlenou, sedl si před ní na kámen a najednou se cítil spokojeně a začal se na nový domov opravdu těšit.
„Bude mi tu nakonec lépe, než v hraběcí hájovně. Nebudu muset poslouchat nesmyslné příkazy a hlad mít také nebudu. Les mě uživí. Mám ho rád a on mně na holičkách určitě nenechá,“ broukal si spokojeně pod fousy a najednou mu bylo líto, že se musí ještě vrátit do hájovny. Ale jinak to nešlo. Zítra bude neděle a on přeci nesmí nechat jelena Vápeňáka na holičkách.
V neděli už od časného rána začal na zámku i v podzámčí náramný mumraj. Hosté přijížděli, hrabě Tlučhoř je vítal na nádvoří ve svém nejsvátečnějším oblečení a tvářil se, jakoby mu patřilo nejenom grabštejnské panství, ale rovnou celá zeměkoule. Trubači troubili fanfáry a lidé, každou hodinu provolávali třikrát sláva její hraběcí milosti.
Jako poslední z pozvaných přijel sám pan zemský rada. Ještě se ani nevysoukal z kočáru a už se ptal na bílého jelena dvanácteráka. Hrabě Tlučhoř se ukláněl tak, že si málem odřel bradu o zámeckou dlažbu a ubezpečoval pana radu:
„Nebojte se, ctěný pane rado. Vše je připraveno k vaší nejvyšší spokojenosti. Po malém občerstvení se vydáme k posedu na palouk, kam se chodí bílý jelen pravidelně pást.“
„To mě velice těší, pane hrabě. Už se nemůžu dočkat, až budu mít trofej, kterou mi budou závidět až v Rakousích!“ naparoval se zemský rada, a když dojedl třetí pečené kuře, dvanáctý makový koláč a dopil pátý džbánek vína, popadl svoji flintu vykládanou perletí a pravil:„No tak to nebudeme zdržovat, už se nemůžu dočkat.“
Podkoní přivedl dva osedlané koně. Jednoho pro hraběte a druhého pro zemského radu. Když se čtyřem sluhům přeci jenom podařilo vysadit oba pány do sedel, vyjelo se směrem k posedu. Oběma koním se pod nadutými pány podlamovala kolena, protože takovou váhu ještě nikdy nenesli.
„Jestliže byl na zámku mumraj a všude to hučelo jako v úlu, tak když vjeli do lesa, rozhostilo se kolem nich hrobové ticho.
„To by mne zajímalo, kde je všechna zvěř? V tom má určitě prsty hajný Havránek!“ láteřil hrabě.
„Jestli nejste spokojený se svým hajným, tak ho vyžeňte. Já vám pošlu hajného Halůzku. Je to nejlepší hajný, jakého byste si mohl přát. Lesu vůbec nerozumí, ale splní každé přání.“ Nabídl rada hraběti.
„To byste byl převelice laskav, pane zemský rado. Vždyť já jsem od té doby, co je Havránek hajným, neochutnal kančí pečínku.“ děkoval nadšeně hrabě Tlučhoř.
Když dojeli k posedu, Havránek je tam už čekal.
„Kde je všechna zvěř?“ vyštěkl na něho hrabě.
„Nevím. Asi cítila ve vzduchu bouřku a schovala se.“ Řekl Havránek, i když dobře věděl, že jsou skoro všechna zvířátka schována v jeskyni na úpatí kopce, kterému se podle bílého jelena říkalo Vápeňák. Anebo to bylo naopak a jelenovi se říkalo podle toho kopce? Na to už si těžko někdo vzpomene a je to vlastně docela jedno.
Hrabě Tlučhoř začal šplhat na posed. Šlo mu to špatně, žebřík se pod ním prohýbal a ve stupnicích zlověstně praskalo. Přesto ho nakonec posed unesl i se zemským radou.
„Dvakrát pohodlné to tu Havránku není!“ nadával Tlučhoř.
„Já vím, že by se vám lépe střílelo ze zámeckého okna, ale pochybuji, že by se jelen přišel napást na nádvoří!“ odpověděl mu Havránek.
Hrabě po něm šlehl zlý pohled a řekl panu radovi:
„Za toho nového hajného, vám budu nesmírně vděčný, milostivý pane rado.“
„To nestojí za řeč. Hlavně ať přijde jelen, už se nemůžu dočkat.“ Odpověděl rada a oči dychtivě upíral na palouk pod posedem.
„Kde je ksakru ten jelen Havránku?“ zaláteřil Tlučhoř.
„Ještě nejsou tři hodiny. Nebo snad vaše hraběcí milost slyšela odbíjet hodiny na věž Bílého kostela?“ odpověděl posměšně Havránek a už se nemohl dočkat toho, co mělo každou chvíli nastat.
Dole v údolí se zatřepetala křídla poštolky Toničky, která seděla na špičce kostelní věže přímo u pozlacené korouhve. V houští pod posedem to zafunělo na znamení, že je všechno připraveno, ale jenom slabě, aby si hrabě s radou ničeho nevšimli. V tu chvíli se ozvalo zvonění věžních hodin. Když odbily třetí, rozhrnulo se houští na spodním konci palouku a vyšel z něho majestátně bílý jelen Vápeňák. Zastavil se tak, aby na něho bylo dobře vidět a zadíval se k posedu, jako by si říkal:
„No tak ukažte, co umíte vy dva střelci.“
Když jelena spatřil zemský rada, tak v něm hrklo tak, že málem zapomněl, proč sedí na posedu. Když se vzpamatoval z toho údivu, popadl flintu a začal mířit na jelena. V tu samou chvíli natočila poštolka Tonička křídlem korouhev proti sluníčku a odražené prasátko zasvítilo zemskému radovi do oka, kterým mířil.
„No tak rychle střelte, pane rado, než si to ten zpropadený jelen rozmyslí a zase se schová do houští!“ pobízel radu hrabě Tlučhoř.
„Rád bych, pane hrabě, ale nemůžu vůbec zamířit. Něco mi svítí do oka tak, že vůbec nic nevidím!“
„Tak si sedněte místo mě. Na mém místě stíní modřínová větev.“ Nabídl radovi hrabě.
Ve chvíli, když si oba jemnostpáni složitě vyměňovali místo, to v houští pod nimi zafunělo, potom zachrochtalo a objevil se Štětina, největší kanec v polesí. Došel klidným krokem k posedu, opřel si o něj hřbet a začal se drbat. Posed se tou silou rozkymácel ze strany na stranu. Hrabě Tlučhoř jak se tak ničeho nedržel, ztratil rovnováhu, a jak padal, zůstal viset na větvi, za šos svého mysliveckého kabátu. Zemský rada se lekl, protože takového kance ještě nikdy neviděl. Upustil flintu a z ní, když dopadla na zem, vyšla rána jako z kanónu, která mu ustřelila z hlavy klobouk. Rada nechápal co se děje, jenom se křečovitě držel zábradlí posedu a něco nesrozumitelného blekotal.
„Okamžitě nás Havránku sundej. To si vypiješ!“ pištěl Tlučhoř, jak se tak houpal za šos na větvi.
Havránek se pobaveně díval nahoru na ty dva páprdy a povídá:
„Ať si vás sundá ten nový hajný. Já už jsem se službou u vás skončil.“
Bílý jelen Vápeňák přišel blíž k posedu, protože si nechtěl nechat ujít tu náramnou podívanou. Havránek si na něho nasedl jako na koně a řekl mu:
„Jedeme domů Vápeňáku!“
„Počkej! Až se vrátíš do hájovny, tak to schytáš!“ pištěl hrabě z větve.
„Tam už mě nečekejte, pane hrabě. Já už bydlím jinde.“ Zasmál se Havránek a vyjel s jelenem k Vraním skalám.
„Nezapomeň Vápeňáku vyřídit zvířátkům, že už se můžou vrátit domů. Jenom mě trochu mrzí, že jsem nesplnil všechno, co jsem slíbil.“
„Jak by ne. Vždyť dopadlo všechno dobře a ti dva „lovci“ na to do smrti nezapomenou.“ Divil se Havránkovi Vápeňák.
„Jenomže já jsem slíbil, že dneska nepadne ani jedna rána a ona jedna padla!“ zasmál se Havránek. „Přeci ta, co sestřelila zemskému radovi klobouk!“
