Od Pískového vrchu přiletěla poštolka Tonička, sedla si na větev a než stačila něco říci, Havránek jí povídá:
„Radši se drž, Toničko ve vzduchu, asi začalo zemětřesení!“
„Kdepak zemětřesení, obr Dohnát!“ Štěbetala poštolka. „Přišel, kdo ví proč z Jizerských hor a právě si lehl na louku u Jitravy. Proto to tak zadunělo. Vyplašil všechnu zvěř v okolí a i lidé ze vsi před ním utekli daleko do lesa!“
„Obr se má zdržovat v horách, tam nemůže udělat velkou škodu. Ale co dělá tady? Půjdu mu domluvit, aby nedělal hlouposti a vrátil se domů.“ Řekl Havránek a vydal se k Jitravě.
U Horních skal se zastavil a zaposlouchal se. Z nevelké dálky zaslechl dětský křik:
„Pomóóóc! Zachraň se, kdo můžeš, obr je tady!“
Sešel kousek níže a uviděl, jak k němu po stráni z Pískového vrchu běží skupinka dětí z Horního sedla. Děti byli natrhat maminkám voňavé konvalinky, které začali kvést v údolí za kopcem.
„Že tu obr vyleká stádo divokých prasat, se mi nelíbí, ale ještě se to dá omluvit. Ale vylekat malé děti, to ne!“ Řekl Havránek a namířil si to ke Kozím hřbetům. Za skalnatými vršky zahnul doprava, až došel k velikým, kulatým Bílým kamenům. Vylezl na nejvyšší z nich a odtud měl krásný rozhled přes louku s obrem až k vesnici Jitravě.
„Co to tu vyvádíš?!“ Zvolal na obra. „Když už si se vydal na výlet, tak aspoň opatrně našlapuj. Vždyť při každém tvém kroku poposkočí všechny skály v Lužických horách! Raději se vrať domů.“
Obr Dohnát se zadíval na Havránka a promluvil hromových hlasem.
„Nikam nepůjdu, mně se tady líbí. A ty oblázky, na kterých stojíš, se mi líbí nejvíc. Jsou pěkně kulaťoučké. Budu s nimi cvrnkat kuličky!“. Postavil se, zaryl patu doprostřed louky a třikrát se na ní otočil, aby vyhloubil důlek. V trávě tak vznikla jáma, do které by spadl kůň i se zapřaženým žebřiňákem.
„Podívej, co vyvádíš. Jak teď bude sedlák Doubrava moci sekat louku na seno, když jsi mu na ní udělal takovou jámu.“ Řekl Havránek trochu smířlivějším tónem, protože věděl, že to co pro nás lidi vypadá jako obrovská jáma, je v očích obrových jen malinký důlek. „A navíc je to tady z kopce. Hneš jedním kamenem, on se rozkutálí k vesnici a zbourá tam všechny chalupy!“
„Nerozkutálí se k vesnici, když se trefím do důlku!“ Zahřměl Dohnát a už si sedal na bobek, aby cvrknul.
„A co když se netrefíš?“ Zeptal se ho havránek
„Když se to nezkusí, tak se to nepozná.“ Odbyl ho obr.
A bylo zle. Teď byla každá rada drahá. Náhle zavál vítr od skal Havránkovi pod nos známou vůni jarního medu. Blýsklo se mu v očích a zahvízdal na poštolku, která mezi tím vše sledovala z bezpečné výšky. Tonička opatrně sletěla dolů, tak, aby si ji obr nevšiml a posadila se Havránkovi na rameno. Ten jí něco pošeptal a ona se zase vznesla a odletěla směrem k Popově skále. Havránek si vzpomněl na divoké lesní včely, které hnízdily v dutině staré Tobiášovy borovice. Dávali mu totiž pravidelně med pro cukráře Karamelku, který měl cukrářství v Hrádku na náměstí. Ten z něho pekl perník, který byl vyhlášený svojí vůní a sladkostí v širokém okolí. Prodával se o poutích ve všech městech od Varnsdorfu po Liberec. Karamelka si pochvaloval, jak mu jde dobře obchod a nemohl si med z Tobiášovy borovice vynachválit. Však se taky Havránek o divoké včely staral jako o vzácný poklad. Věděl, že včelí bodnutí je jediná síla, která by mohla s obrem pohnout.
Ten si zatím pohodlně klekl levým kolenem do měkkého písku a pravým okem vyměřoval směr, kterým cvrnkne první z Bílých kamenů k důlku. Už se zdálo, že mu v tom nikdo nezabrání, když to nad Kozími hřbety zahučelo jako v zámeckém úlu. Roj včel z Tobiášovi borovice se blížil jako bouřkový mrak, a když si obr slinil palec a ukazovák, aby mu to dobře cvrnklo, vletěl mu pod košili.
„Au, au, au! Kryndapána co mě to tak hrozivě píchá?!“ Vyjekl obr, teď už ale ne tak hromovým hlasem. Postavil se a začal poskakovat z jedné nohy na druhou, aby tu čertovskou sílu vyhnal zpod košile. Když pochopil, že se mu to nepovede, zapomněl na cvrnkání kuliček i na Havránka a rozběhl se dolů, směrem k Bílému kostelu ve snaze utéci tomu hroznému utrpení. Při každém jeho kroku nadskočili na chalupách v Jitravě krovy i s doškama. V údolí překročil jedním krokem řeku Nisu a pelášil, co mu jeho obří síly stačily nahoru strání mezi Bílým kostelem a Chrastavou. Za Vítkovem zmizel Havránkovi z dohledu. Jenom půda pod nohama ještě slabě duněla od obřích kroků. Když dunění ustalo, vrátil se roj a dvakrát zakroužil Havránkovi kolem hlavy na znamení, že svůj úkol bezezbytku splnil. Potom se roj pomalu zvedl do výše a zmizel nad lesem.
„Tak si myslím, že už tady obra Dohnáta nikdy neuvidíme. Ono je někdy takové včelí bodnutí horší, než kousnutí medvědem,“ zasmál se Havránek a spokojeně sledoval přes louku, jak se lidé vracejí z lesa do Jitravy. Když se vracel lesem k Vraním skalám, ozývalo se všude ptačí štěbetání tak veselé, že si s ním Havránek začal pískat do kroku. Náhle mu zakručelo v břiše a on si uvědomil, že dnes ještě nesnídal.
„Tak mi nějak z toho obra vyhládlo.“ Povídá si. „Copak já si asi dám k snídani? Už to mám! Přeci chleba s medem z Tobiášovi borovice!“
