Vlahý letní vánek odvál na nebi mrak malinko stranou a objevil se měsíc v úplňku. Že v takovouto noc mají lesní bylinky největší sílu, to Havránek dobře věděl. Proto se vydal nasbírat tajné přísady pro lékárníka Pipetku, který kromě toho, že uměl namíchat nejlepší mast na revma na této straně Lužických hor, tak také pálil nejlepší bylinnou hořkou. Havránek ještě neměl nasbíráno ani půl košíku, když uslyšel z údolí od zatopeného lomu slabé vzlykání.
„Kdopak to tam pláče tak, že by se i kámen ustrnul?“ Pomyslel si Havránek a vydal se přes můstek starou dubovou alejí až k jezeru.
Na břehu seděla jezerní víla Kristýnka a plakala tak, že voda z jezera přetékala přes okraje.
„Copak se ti stalo, Kristýnko, že pláčeš?“ Zeptal se Havránek a podával Kristýnce kapesník z lopuchového listu.
Kristýnka přestala na chvíli vzlykat a otřela si oči.
„Nesmím v noci tančit po hladině, protože to vodníka Puškvorce ruší ze spánku.“ Zavzlykala Kristýnka. „My víly máme život o každou neprotančenou noc kratší. Když nebudu celý týden tančit, tak uschnu a rozpustím se v jezeře.“
„A co tady dělá Puškvorec? To přijel k vodníku Kapičkovi na návštěvu?“ Zeptal se rychle Havránek, když viděl, že Kristýnka zase natahuje moldánky.
„Kdepak. Vodník Kapička odjel do Jíčína aby pomohl Česílkovi se sčítáním kaprů. Puškvorec se to dozvěděl a přijel i s kufrem po vodě z Máchova jezera. Asi se tu chce usadit natrvalo.“ Vysvětlila Kristýnka a zase se rozplakala.
„Když budeš takhle plakat, tak uschneš ještě dřív. Přestaň a neboj se. Já to tak nenechám!“ Konejšil Havránek Kristýnku. Popadl do ruky velký kámen a zabušil jím do skalky na břehu jezera. Na hladině to zabublalo a z rákosí u břehu se vynořila rozcuchaná zelená hlava vodníka Puškvorce.
„Proč mě rušíš, osobo?“ Zakuňkal vztekle Puškvorec. „Jsem tu v lázních na léčení a potřebuju klid!“
„Já vím, že ti naše čistá voda dělá dobře, ale kdyby ses staral doma o svoji vodu, jako se o ní stará vodník Kapička, tak bys nemusel do žádných lázní na léčení jezdit. A jestli nenecháš tancovat Kristýnku po hladině, tak tě z našeho jezera vyženu a bude to!“ Rozzlobil se na Puškvorce Havránek.
„To bych rád věděl, jak to chceš udělat, když nemáš žábry.“ Zachechtal se Puškvorec a zmizel pod hladinou.
„Však já už na něco přijdu.“ Řekl Havránek a mrknul na Kristýnku. „Neboj, zítra si o půlnoci na jezeře zatančíš, jako že se Havránek jmenuji“
Ráno donesl nasbírané bylinky lékárníku Pipetkovi a ten mu za ně dal jednu láhev bylinné hořké.
Když vyšel z lékárny, stáli na ulici dva normanské vozy. První, ve kterém byl zapřažený bělouš, patřil formanu Titěrovi ze spodního náměstí a druhý s ryzákem formanu Homůlkovi z náměstí horního. Zatím co si oba koně povídali koňskou řečí, Titěra s Homůlkou se dohadovali jako každé ráno, kdo z nich je lepším formanem.
„Já dovezu plně naložený vůz sudy s pivem na druhou stranu Lužických hor včas i v zimě, když jsou metrové závěje!“ Vychloubal se Titěra.
„To je toho!“ Odbyl ho Homůlek. „Ty než dojedeš s pivem, tak já dovezu plný vůz pytlů s moukou do Jablonného a ještě se stihnu vrátit!“
Havránek je chvíli pobaveně poslouchal. Tuhle jejich písničku znal nazpaměť, protože se tady dohadovali pravidelně každé ráno a to jejich špičkování patřilo ke koloritu města stejně jako odbíjení zvonů na věži kostela Bartoloměje. V tom dostal nápad, jaký přichází, když to člověk nejvíc potřebuje.
„Hádáte se tady každé ráno a ještě jste se nedohodli. Tak uspořádejte závody a pak se uvidí, kdo z vás dvou je rychlejší.“ Navrhl jim Havránek
„Tobě se to řekne závody.“ Povídá Titěra. „Ale když se pustíme plnou rychlostí ulicí dolů, tak opadají pálené tašky ze střech všech domů!“
„A proč byste museli závodit ve městě? Přijďte před soumrakem za město k zatopenému lomu. Vede okolo cesta tak akorát pro dva vozy. Já vám to odstartuji a vítěz má u mě tuhle láhev bylinné hořké.“
„A na kolik pojedeme kol?“ Zeptal se Homůlek.
„Já myslím, že na tři kola to bude bohatě stačit. Pravil šibalsky Havránek, a když si oba formani plácli, vypravil se k jezeru nakreslit startovní čáru.
Když si sluníčko začalo čechrat červánkový polštář, sedl si Havránek na kámen, zapálil si fajfku s lišejníkovým tabákem a povídá Kristýnce, která zametala jezerní hladinu od spadaného listí:
„Za chvíli se tady začnou dít věci. Schovej se raději do rákosí, aby ses moc nevylekala.“
Ale to už přijížděly k jezeru dubovou alejí dva formanské vozy. Jeden tažený běloušem a druhý ryzákem. Oba koně po sobě mrkali, jakoby se na něčem tajně domluvili. Okovaná kola formanských vozů duněla o kamenitou cestu tak, že se všechny ryby schovaly pod břeh.
„Nebojte se rybičky, nic se vám nestane. Jenom ten rámus chvilku vydržte.“ Uklidnil je Havránek a připravil se ke startovní čáře. Sluníčko se právě schovalo na obzor a to byla chvíle, kdy se vodník Puškvorec ukládal k spánku. Titěra i Homůlek zastavily své vozy před startovní čárou.
„ Závod začne, jakmile mávnu touto březovou větvičkou. Pojedete tři kola okolo jezera, a kdo tudy projede jako první, vyhrává láhev bylinné hořké.“ Pronesl k nim Havránek startovní řeč. Postavil se na kámen u cesty tak, aby ho bylo co nejlépe vidět a začal nahlas odpočítávat:
„Připravit, ke startu, pozóóór, teď!“
Koně se dali do trysku bok po boku, jako by se chtěli navzájem hlídat, aby jeden druhému neujel. Nabírali rychlost a oba formani stáli na kozlíku a pobízeli je k ještě většímu trysku. Dřevěná kola duněla o kameny a koním od kopyt létali jiskry jako ohňostroj. Na hladině jezera se dělaly vlny, i když bylo úplné bezvětří. Když objeli první kolo, vykoukl Puškvorec z rákosí a rozzlobeně zakvákal na Havránka:
„Zastav je, osobo, nebo mi z toho rachotu prasknou žábry. To nejsou žádné lázně, ale dělostřelecké manévry!“
„Když myslíš, že se dají zastavit, tak si je zastav sám. Já jim pod kola skákat nebudu“. Řekl Havránek a bylo na něm vidět, že ho dolů z kamene nesundá ani největší vodnická síla. Povozy projeli kolem nich a vřítily se do druhého kola. Homolkův ryzák naschvál přidupl ještě silněji. Od kopyta mu odlétla jiskra jako z kovářské výhně, dopadla Puškvorcovi na hlavu, propálila mu klobouk, zasyčela a zhasla.
„Auvajs!“ Kuňknul Puškvorec, vydrápal se na břeh, postavil se doprostřed cesty a roztáhl ruce, jako by chtěl do náručí nabrat vítr.Po cestě se k němu blížily, bok po boku obě spřežení a Puškvorec jim kvákal naproti.
„Stůjte lumpové, nebo vás proměním v rybí potěr!“
Formani to neviděli, nebo to v zápalu boje vidět nechtěli. Koně se k němu řítili obrovskou rychlostí, a protože se za soumraku trochu ochladilo, šla jim od nozder pára. Puškvorec ještě něco nesrozumitelného zahuhlal a na poslední chvíli se mu podařilo uskočit do jezera.
Jenomže v tom úleku zapomněl, že je u břehu mělko a pořádně si natloukl o dno. Havránek se smál, až se za břicho popadal a Puškvorec zmizel s ostudou pod hladinu. Formani ještě neobjeli ani půl posledního kola, když se na druhé straně jezera drápal Puškvorec na břeh i se svým kufrem. Blekotal si pro sebe něco o tom, že ho tady už nikdo nikdy neuvidí a vydal se směrem k řece.
„Šťastnou cestu!“ Volal za ním Havránek, ale to už musel dávat pozor, protože se k němu cílovou rovinkou blížily oba vozy. Koně po sobě mrkali a hlídali si, aby dojeli oba současně. Havránek jim březovou větvičkou odmávl cíl. Povozy zastavily a oba formani si to hrnuli k Havránkovi.
„Tak kdo je rychlejší?“ chtěli vědět oba.
„Nemůžu si pomoci,“ pravil Havránek, ale dojeli jste oba současně. Láhev bylinné hořké vyhráváte oba a byl bych rád, abyste jí vypili společně na moje zdraví.“
Formani si podali ruku, popřáli Havránkovi hodně zdraví, nasedli na vozy, a pomalu odjížděli dubovou alejí k městu. Havránek ještě slyšel, jak Titěra povídá Homůlkovi:
„Kdybych dal včera svého bělouše čerstvě okovat, tak bych určitě vyhrál já!“
„Láry Fáry!“ Odpovídá mu Homolek. Kdybych já nedal svému ryzákovi dnes odpoledne tolik ovsa, tak bych vyhrál já.“ Jenom jejich koně věděli své.
Havránek se usmál a pravil Kristýnce, která přitančila zvesela ke břehu:
,,Až Kristýnko dotančíš svůj taneček, nezapomeň umýt nádobí a povléci vodnickou postel, aby se Kapička mohl vrátit do čistého!“
