Ti mu odešli ke konkurenci, Podmíra musel zavřít živnost a měl z ostudy kabát. Ze samé té hanby utekl do lesa na kopec, kde stály rozvaliny starého hradu Roimundu a tam se schovával před lidmi. Začal si říkat podle svého nového“sídla“ a zkoušel se živit loupežnictvím. Ale moc mu to nešlo. Přepadávat mohl jenom toho, kdo ho neznal a takových chodilo po lužických lesích málo. Když už se někdo odjinud objevil, byl to většinou houbař, který u sebe neměl nic k uloupení. Když měl ještě k tomu prázdný košík, tak mu Roimund poradil, kde roste nejvíc hříbků nebo křemenáčů. Kolikrát už prosila Podmírová Havránka ať hostinského přemluví, aby se vrátil domů a otevřel živnost. Že když přestane šidit, tak se k němu štamgasti vrátí. Ale Podmíra nechtěl ani slyšet. Že prý ho to loupežnictví dobře živí. Ale Havránek věděl své.
Když vyšel na dolní sedlo a vstoupil do lesa, hádal za jakým stromem se Podmíra schovává, nebo z jakého houští na něho vyskočí. Těšil se, jak bude dělat překvapeného a vylekaného, aby udělal hostinskému radost. Jenomže dnes nic. Havránek došel až k Vraním skalám a cestou nepotkal živou duši. Když došel k poustevně, čekala na něho Podmírová a lomila rukama:
„Vždyť víte paní hostinská,“ vyhrkl Havránek, než stačila cokoli říct, „že jsem vašeho muže přemlouval už nejmíň stokrát, ale on nechce ani slyšet!“
„Proto tu nejsem, Havránku. Já mám strach, že se mýmu starýmu něco stalo. Pokaždé se chodil v noci domů najíst, aby ho nikdo neviděl, ale včera nepřišel.“ Vzlykala Podmírová.
„Je pravda, že mě dneska také neoloupil a to mám pro něho čerstvý bochník chleba,“ přemýšlel nahlas Havránek. „Neplačte paní hostinská, já se vydám na Roimond zjistit co se stalo.“ Nechal v tlumoku bochník chleba pro Roimunda a přidal tam láhev bylinné pro případ, že by ho přepadli opravdoví loupežníci z Loupežnického vrchu. Ale ti přepadali raději u skály Podkovy, nebo ve skalním divadle.
Pokaždé když šel Havránek do Petrovic, měl u sebe jednu láhev bylinné hořké. Ta dělala loupežníkům velkou radost. Doprovodil Podmírovou okolo Horních skal až k hostinci na Černé louži, tam se s ní rozloučil a vydal se k Roimundu. Když byl pod hradem, tak zavolal:
„Rytíři Roimunde z Roimundu, jsi doma?!“ Nikdo se mu neozval a tak šel ještě blíž k hradu. On to vlastně už ani žádný hrad nebyl. Stály tu jenom dvě polorozpadlé zdi a pod nimi bylo napůl zasypané hradní sklepení, ve kterém se Podmíra schovával před deštěm. Havránek musel trochu sklonit hlavu, aby se neuhodil, když vcházel do sklepení. Když se ve tmě trochu rozkoukal, uviděl, jak na třech snopech slámy ležel Podmíra. Oteklou tvář měl ovázanou šátkem, nos červený jako bambuli a z očí se mu řinuly slzy jako hrachy.
„Co to tady vyvádíš, hostinský, vždyť tě to bude stát zdraví!“ houkl na něho Havránek. Podmíra se ani nevylekal, jenom se převalil z levého na pravý bok a zaskuhral:
„Rozbolel mě zub a navíc mi zastydlo kýchnutí. Pomoz mi Havránku, já už to nevydržím!“
„Divíš se, že jsi nastydl, tady v tom vlhku? Pomůžu ti, ale musíš mi něco slíbit.“
„Udělám všechno, co budeš chtít! Jenom mi už pomoc od toho utrpení!“
„Tak tedy dobrá. Já ti pomohu od bolavého zubu a od zastydlého kýchnutí a ty se zato vrátíš domů, otevřeš živnost a přejmenuješ hospodu. Už se to u vás nebude jmenovat Hostinec
„U Podmíry,“ ale Hostinec „U správné míry.“
„Tak to teda ne, Havránku! Vrátím se domů, otevřu živnost, ale hospodu přejmenovávat nebudu!“ rozzlobil se hostinský a koulel očima na všechny strany.
„Dobrá. Já ti pomůžu od kýchnutí a se zubem si dojdi do Chotyně ke kováři Drtilovi. Ten je, jak jsem slyšel, na zuby velký odborník.“ Řekl Havránek a po očku se díval, co na to Podmíra.
„To ne, Havránku to ne! Přejmenuju hospodu, přestanu šidit hosty, jenom mě už zachraň!“ sliboval hostinský, lomil rukama a už si chtěl před Havránka kleknout. Ale ten mu řekl:
„Musíš ještě malou chvíli vydržet, než zajdu dolů do vsi pro tu správnou medycínu.“
„Ale pospěš si, Havránku, nebo mě to dočista zahubí. Už to dlouho nevydržím.“
Havránek vyšel z lesa pod Roimundem a vydal se do Rynoltic. Když došel k zavřenému hostinci, zabouchal na Podmírovou.
„Otevřete hostinská. Když mi pomůžete, tak se vám váš starý ještě dneska vrátí domů!“
Podmírová tomu ani nechtěla věřit. Když jí Havránek dovyprávěl, co na Roimundu zjistil, tak řekla, že to jejímu starýmu patří, když má tak tvrdou palici, ale bylo na ní vidět, že je ráda.
Havránek si půjčil motyku a vykopal za plotem křen. Přinesl ho Podmírové, ta ho nastrouhala a když si utřela oči do kapesníku, tak řekla:
„Sedmiletej, ten má největší sílu!“
Havránek si nasypal křen do lahvičky, pořádně ji zavřel, aby křen nevyprchal a poprosil Podmírovou:
„Teď ještě potřebuju kus provázku. Ale pevného tak, aby unesl kámen z hradní zdi.“
Když mu ho přinesla, tak ho rukama napjal, aby zjistil co vydrží, mrkl oknem a povídá:
„To bude ono.“
Když došel zpět na hrad, už ho tam Podmíra čekal a skuhral:
„To byla celá věčnost. Vždyť ty jsi byl pro tu medicínu snad až ve Warnsdorfu!“
„Vydržel jsi tady skuhrat celou noc, tak to snad ještě malou chvilku vydržíš. Neboj se nic, za chvíli nebudeš vědět, že tě někdy nějaký zub bolel a kýchneš si tak, že spadne zbytek hradu do údolí!“
Potom postavil Havránek Podmíru na velký pařez a na bolavý zub mu uvázal jeden konec provázku.
„Vezmi si Podmíro do rukou tady ten kámen z hradní zdi a drž ho.“ Podmíra jen nevěřícně koulel očima a nechápal, co to vlastně Havránek provádí. Ten mezi tím uvázal na kámen druhý konec provázku a postavil se za hostinského. Utrhl dlouhé stéblo trávy a začal jím Podmíru šimrat střídavě za pravým a levým uchem. Podmíra to lechtání nemohl vydržet a potřeboval se poškrábat. Pustil kámen a ten mu svojí vahou vytrhl bolavý zub. Když hostinský viděl, jak se kámen valí do údolí a zub na provázku poskakuje za ním, chtěl se ze samé úlevy nadechnout a zahvízdat, ale vtom mu Havránek strčil pod nos otevřenou skleničku s nastrouhaným sedmiletým křenem. Podmírovi vytryskli slzy jako voda ze zámecké kašny. Chvíli to vypadalo, že vypustí duši, ale najednou se ozvalo takové kýchnutí, že to na jedné straně povalilo Havránka do kopřiv a na druhé straně jednu hradní zeď do údolí.
„ Že má křen pořádnou sílu, to jsem věděl. Ale že dokáže zbourat půl hradu, to jsem netušil!“ smál se Havránek, když se dral z kopřiv. Podmíra si začal pomalu uvědomovat, co se vlastně stalo. Přestal koulet očima, a když zjistil, že ho zub už nebolí a že se mu uvolnilo zaražené kýchnutí, seskočil z pařezu a pomáhal Havránkovi na nohy.
„Děkuju ti Havránku, zachránil jsi mi život!“
„Jenom doufám, že nezapomeneš, co jsi mi slíbil.“
„Kdepak!“ křičel Podmíra a rozběhl se po pěšině dolů směrem k Rynolticím. „Hned zítra otevřu živnost a až se u nás zastavíš, máš celou útratu zadarmo!“
Týden na to se vracel Havránek z Jablonného, kde si byl nechat opravit boty u ševce Dratvičky. Šlo se mu v těch opravených botách jako v jarním mechu a tak si povídá: „Přes Polesí to mám domů blíž, ale když se mi tak pěkně vyšlapuje, zajdu si ten kousek přes Rynoltice, abych se podíval, jestli hostinský Podmíra splnil, co slíbil.“ Už zdálky viděl zářit nad vchodem do hospody nový vývěsní štít, na kterém bylo ozdobným písmem napsáno: „HOSTINEC U SPRÁVNÉ MÍRY“ ještě větší překvapení čekalo Havránka, když vešel dovnitř. V hostinci to hučelo jako v úlu. U stolu pod věšákem hráli sedláci mariáš, starosta s panem učitelem kouleli biliár a u okna se dohadovali dva dřevorubci, který z nich má v pravé ruce větší sílu. Ze všech stran se ozýval smích a cinkání půllitrů. Podmírová pobíhala po lokále jako čamrda a hostinský nestačil točit pivo. Když spatřili Havránka stát ve dveřích, tak se k němu Podmírová vrhla a štěbetala:
„Vítám tě u nás, Havránku! Posaď se a řekni, co si dáš.“ Usadila ho k oknu na poslední volnou židli a smála se jako jarní sluníčko.
„No, cestou z Jablonného mi pořádně vyhládlo a žízeň mám, že bych se o ní mohl opřít. Dejte mi jedno pěkně orosené a talíř hovězího guláše. A nezapomeňte mi na něj nasypat nastrouhaný křen.“ Poručil si Havránek a mrkl přitom na Podmíru. Když dojedl guláš, vytřel posledním kouskem chleba talíř do sucha a dopil pivo, otřel si dlaní vousy od husté bílé pěny, přitočil se k němu Podmíra a potichu se ho zeptal:
„Nemohl bych, Havránku, tu svojí hospodu přece jenom přejmenovat?“
„Dobrá tedy.“ Svolil Havránek. „Protože se o živnost dobře staráš, guláš máš poctivý a pivo jako křen, tak si té svojí hospodě říkej pro mě za mě, jak chceš.“
Hostinský povyskočil radostí a vyběhl někam ven. Havránek se rozloučil s Podmírovou a ta mu dala ještě sebou do kastrůlku horkou česnečku. Prý bude „k večeři dobrá.“
„Děkuji vám, paní hostinská, kastrůlek vrátím, jen co budu mít cestu kolem.“ Poděkoval Havránek a vyšel před hospodu. Hostinský právě ukládal pod kůlnu štětku s barvou. Na vývěsním štítu zářil nový nápis: „HOSTINEC U RYTÍŘE RAJMONDA Z RAJMONDU.“ Poustevník Havránek se zasmál, poplácal hostinského po zádech, popřál mu hodně štěstí a vydal se domů na Vraní skály.
Od Těch dob zbyla z hradu Rajmondu jenom jedna zeď a hostinští ve všech hospodách na úpatí Lužických hor točí správnou míru, protože se bojí, aby je nerozbolel zub a nezastydlo jim kýchnutí
