„To by mi Severák dal, kdybych ho vzbudil o týden dřív.“ Pomyslel si Havránek a zadíval se do údolí.
Věž kostela v Hrádku se třpytila v dopoledním slunci a lopatky větrného mlýnu na Uhelné se pomalu otáčely.
„Tak to už mají sedláci v údolí sklizeno všechno obilí.“ Zamumlal si Havránek pod fousy. Náhle ho něco zašimralo za pravým uchem, jako když pohladíš větvičkou kapradiny. To se mu stávalo pokaždé, když se v Grabštejnském polesí děla nějaká nepravost.
V tu samou chvíli mu vánek donesl k levnému uchu melodii hraběcí fanfáry, hranou na lesní roh a na věži Grabštejnského zámku zavlála hraběcí zástava.
Havránek si došel do poustevny pro svoji flintu dvojranku, která mu zůstala ještě z doby, kdyby ve službě jako grabštejnský hajný. Ještě si ani nestihl pověsit flintu přes rameno, když to v houští pod skálou zapraskalo, zafunělo a proti Havránkovi se vyřítil Štětina, nejstarší a nejmoudřejší kanec v celém polesí.
„Havránku, zle je. Musíš nám pomoct! Hrabě Tlučhoř si usmyslel, že nechá pokácet v grabštejnském lese všech osmdesát dubů. Týden před sklizní! Co si počneme v zimě, až nebudeme mít co jíst?
„Neboj se, Štětino, žádný náfuka nám v lese nepořádek dělat nebude! I kdyby to byl sám císařpán,“ dopálil se Havránek spravedlivým hněvem, otočil se směrem k Jitravě a podruhé zapískal na svoji novou píšťalku. Teď ale o trochu silněji, tak aby se tón donesl až do jitravského lesa.
Za chvilku krátkou, že by ani šiška ze stromu nestihla dopadnout na zem, se lesem rozlehlo slabé cinkání. To bílému jelenu Vápeníkovi zvonila kopýtka o skály na hřebenu, kterému se od nepaměti říkalo „Kozí hřbety“. Když doběhl k Vraním skalám, zastavil se a povídá:
„Nic mi Havránku neříkej, všechno už mi vypověděla poštolka Tonička. Hrabě Tlučhoř se prý včera večer zase přejedl pečínkou tak, že pod ním praskla jeho hraběcí postel. Hned ráno prý neřídil hajnému Halůzkovi, aby dal pokácet všechny duby a on že si pak sám vybere ten nejlépe rostlý a z něho si nechá udělat novou postel. Prý takovou, že se s ním nepropadne, ani kdyby snědl celý žebřiňák jitrnic!“
„Tak to teda ne! Kvůli hraběcí nabubřelosti nepadne v lese ani nalomená osika, natož osmdesát staletých dubů! Odvez mě, Vápeňáku na místo, ať jsme tam dřív, než Halůzkova dřevorubecká četa.“
Havránek skočil jelenovi na záda a rozjeli se tryskem Ovčí strání dolů, k řece Nise. Tam se pustily proti proudu, přebrodili řeku na mělkém místě, ovšem opatrně, aby nepoplašili všechny pstruhy v povodí. Přejeli louku, od Galasových rybníků se pustili strání nahoru přes hlavní grabštejnskou silnici až k osmdesáti dubům. Zastavili se u velkého krmelce, který tu stával ještě v dobách, kdy byl kanec Štětina malým selátkem.
Od krmelce viděli, jak se k nim po stráni blíží četa dřevorubců. Byl jich rovný tucet. Přes rameno nesli pily a sekery a před nimi pochodoval jako nějaký generál hajný Halůzek. Nemít bažantí péro za kloboukem, tak by ho ani nebylo v té vysoké trávě vidět. Flintu tahal málem po zemi, a ta ho při každém kroku šťouchla zezadu do lýtek, až poposkočil. Mezi tím od hlavní silnice přikodrcal hraběcí kočár a Tlučhoř se z něho s velkou námahou vysoukal na pěšinu.
Havránek vyšel zpod krmelce a zvolal hlubokým hlasem:
„Stát! Co to tady Halůzku vyvádíš. Vyplašíš všechnu zvěř v širokém dalekém okolí!“
Hajný Halůzek se lekl, až se posadil na pařez.
„Jdu kácet duby a ty mi v tom těžko zabráníš!“ Vyštěkl, když se vzpamatoval z leknutí.
„To mi v tom našem lese pěkně hospodaříš, Halůzku. Ani jeden strom jsi nezasadil a osmdesát jich chceš kácet. To jsou mi divný počty!“
Hajný se tvářil, jako že Havránka přehlíží a začal křídou kreslit na duby značky, to aby se vědělo, který dub padne jako první a který hned po něm. Hrabě Tlučhoř se zatím držel u svého kočáru, protože se v lese bál, aby si neumazal drahé hedvábné šaty a aby mu do jeho bílé paruky nenapadalo jehličí a suché listí. Havránek dělal, jako že o hraběti neví a povídá:
„Nedá se nic dělat, budu muset potřetí zapískat na svoji píšťalku“. Otočil se směrem ke Kohoutímu vrchu, nadechl se a pískl do píšťalky tak silně, až to rozhoupalo zvon na věži Bílého kostela. V tu chvíli nad Popovou skálou ztmavla obloha a ozval se šum, jako když na podzim táhnou husy do teplých krajů. Nad Nisou to změnilo písničku do vesela, ale nad Galasovými rybníky to už hučelo jako rozzlobené vosí hnízdo. Během chvíle vítr Severák opatrně pročesával listí staletým dubům.
„Proč mě Havránku nenecháš dospat?“ Houkl severák a rozhlížel se po okolí.
Havránek mu pověděl, co se děje a čekal, jak se k tomu Severák postaví. Ten se protáhl pod kočárem a nejprve sfoukl hraběti paruku a zavál mu jí do ostružiní. Když se jí hajný s hrabětem pokoušeli vyprostit, foukl severák silněji, tak že je oba posadil do blátivé kaluže uprostřed lesní pěšiny. Hrabě Tlučhoř svým vypaseným pozadím vyšplouchl málem všechnu vodu z kaluže a pisklavým hlasem křičel:
„Pomoz mi hajný na nohy, strašně mě zebou záda!“
To už se ale všichni dřevorubci smáli, až se za břicha popadali.
Mezitím Severák vystoupal výš ke korunám stromů a zahučel:
„Schovej se Havránku k jelenovi pod krmelec. Začneme se sklizní žaludů hned, když už jsi mě probudil.“
Zadul do korun dubů tak silně, že se zralé žaludy začali sypat na zem jako letní krupobití. Koně i s kočárem se splašili a utekli směrem k Pekařskému vršku. Hrabě si rukama schovával holou hlavu a pištěl:
„Co je to Halůzku za divokou kanonádu? Rychle mě vyveď z lesa, nebo mě to ubombarduje k smrti!“
Oba se rozběhli k zámku. Zakopávali o pařezy, a když byli skoro na grabštejsnké silnici, tak jim Severák ještě jednou foukl silně do zad. Rozběhlo je to tak, že málem nezastavili a spadli do Zámeckého rybníka. Teprve potom se Severák uklidnil a začal zpívat veselou v korunách staletých dubů.
„Když už teda máme sklizeno, tak to půjdu dospat.“
Havránek mu poděkoval a popřál mu klidné spaní. Severák pomalu odvál zpět pod Kohoutí vrch. Dřevorubci posbírali žaludy do pytlů a uložili je na zimu pod krmelec. Potom odešli domů spokojení, protože měli čas na užitečnější práci. Když v okolí všechno ztichlo, zaťukal jelen Vápeňák kopýtkem o kamenitou pěšinu, to aby zvířátka věděla, že se mohou do svého lesa vrátit.
„Odvezu tě zpět k Vraním skalám.“ Nabídl jelen Havránkovi.
„Jsi hodný, ale stačí, když mě vysadíš na dolním sedle. Zastavím se v hostinci u Řeháčků na jedno točené. Nějak mi při té sklizni vyschlo smíchy v krku.
