„Když budeš to víno v zimě pít,“ říkal Havránkovi, tak za celou zimu nenastydneš! Vždyť ho ode mne dostává i chotyňský rodák mistr Trilka a ten říká, že díky těm višním má hlas čistý jako vodu v lesní studánce. A to už má Havránku nějakou váhu. Vždyť mistr Trilka je slavný zpěvák, který zpívá až v císařské opeře! Ten si nemůže dovolit dostat chrapot.“
Když se Havránek zahřál svařeným vínem, naložil na sáně rohačky seno a pytel kaštanů, které nasbírali děti z hrádecké školy, a rozjel se s tím nákladem ke krmelcům. Věděl, že kdyby se měl spoléhat na hajného Halůzku, tak by lesní zvěři celou zimu pěkně kručelo v břiše. Ale když dojel k prvnímu krmelci pod Horní skálou, nestačil se divit. Krmelec byl plný čerstvého sena a u druhého krmelce v Krásném údolí byly dokonce nasypány žaludy a vedle nich ležel balvan kamenné soli!
Než vytáhl Havránek sáně nahoru pod Popovu skálu, zaslechl od třetího krmelce písničku. Nevěděl, kdo zpívá, ale něco tak krásného v životě ještě nikdy neslyšel. Byl to hlásek tak průzračný, jako když se rozezvoní milión zlatých rolniček. U krmelce stála dívka a přendávala do něj ze saní poslední náruč sena.
„Kdo jsi?“ zeptal se Havránek, když přišel blíž. Dívka se trošičku lekla, a když se podívala na Havránka, sklopila zrak a tváře jí polil ruměnec. Oči měla modré, jako zralé trnky, a zlaté vlasy se jí třpytily, jako krůpěje rosy v ranním slunci.
„Jmenuji se Anička,“ řekla dívka a stále se červenala.
„Nemusíš se mě bát.“
„Já vím, ty jsi Havránek. Už jsem o tobě slyšela.“
„Ale já jsem tady tak krásnou dívku ještě nikdy neviděl. Kdo tě poslal s tím krmením?“
Anička se začervenala ještě víc a odpověděla.
„Hraběnka Tlučhořová.“
Když Havránek uslyšel to jméno, málem si sedl na pařez.
„Hraběnka Tlučhořová je nesmírně přísná, ale spravedlivá dáma. Sloužím u ní už třetím rokem a mám nejlepší službu v celém císařství!“
Hraběnka byla totiž tetičkou našeho vykutáleného pana hraběte. Poslední dobou pobývala na hruboskalském panství v Sedmihorských lázních. Tam, jak říkala, si dávala do pořádku staré klouby. Čím dál častěji ji tam ale zastihly zprávy o panování jejího synovce na Grabštejně, a tak se rozhodla předčasně ukončit léčení, a přijela dát svoje panství zase do pořádku.
Havránek si neuměl představit, že by někdo s tímto jménem mohl být dobrým člověkem, ale když to říkalo tak překrásné stvoření, tak tomu nakonec rád uvěřil. Doprovodil Aničku na kraj lesa. Cestou si ještě trochu povídali a Anička mu slíbila, že zítra přijde k Popově skále znovu.
Když se Havránek podíval doma do prasklého zrcadla, už se ani nedivil, že se ho Anička v lese tak polekala. Zašel tedy do hrádeckých lázní k lazebníku Břitvičkovi. Ten havránka oholil, ostříhal a učesal, a když se s ním loučil, tak mu povídá
„Že ty Havránku pojedeš někam pro nevěstu?“ a když viděl, jak se havránek začervenal, usmál se a dodal: „Takhle vyfešákovanej bys mohl požádat o ruku samotnou princeznu!“
Havránek sám nevěděl, co se s ním děje. Nemohl myslet na nic jiného, než na Aničku. V noci se převaloval, nemohl usnout, a když se mu to konečně podařilo, tak se mu zdálo, jak slyší Aničku zpívat, a to ho zase probudilo. Nemohl se dočkat rána. Rychle do sebe naházel snídani a už běžel ke krmelci vyhlížet Aničku.
V celém lese panovala slavnostní nálada, protože byl právě Štědrý den. Sníh se třpytil v ranním slunci a všude bylo posvátné ticho. Havránek se uvelebil na skalce tak, aby viděl do údolí, až bude Anička přicházet. Náhle ticho přerušilo třepetání poštolčích křídel.
Když se totiž Anička vrátila z lesa domů, vyprávěla, koho potkala. Hraběnka se nechala slyšet, že o Havránkovi už ví, že jí o něm vyprávělo více věrohodných lidí.
„Kdybyste madam“ řekla Anička hraběnce, „udělala z Havránka hajného, to byste viděla, jak by si zase začal les vesele prozpěvovat!“
„To já fim sama tobše, še ten Chaluska neunese ani flintu. Uvidim Ančí co se s tym dá dělat.“
Jenže naneštěstí celý rozhovor vyslechl za pootevřenými dveřmi hrabě Tlučhoř.
„Tak ty budeš proti mně kout pikle holka jedna zatracená. To ti teda nedaruju,“ pomyslel si Tlučhoř a nechal si k sobě zavolat Aničku tak, aby to hraběnka nevěděla.
„K štědrovečerní večeři se budou podávat ta nejlepší vína ze zámeckých sklepů. Půjdeš teď se mnou Ančí a já ti ukážu, která to jsou.“ Odvedl Aničku do nejhlubšího sklepení a tam za ní zamknul kovanou mříž.
„Tady tě nikdo nenajde, a až se po tobě bude tetička ptát, tak jí řeknu, že jsi utekla za tím svým Havránkem.“
„To se mi ňak nesdá Chans,“ divila se hraběnka, když jí to Tlučhoř povídal.
„Fšak já tomu pšijdu na kloub.“
Toho rána čekal Havránek na Aničku marně. Měl už vybafanou třetí fajfku, když se nad ním zatřepetala křídla poštolky Toničky.
„Však já už Aničku z toho vězení nějak dostanu!“ Zaburácel Havránek na celý les.
„A jak to chceš udělat? Na zámek se nedostaneš, všude stojí stráže. Tam neproklouzne ani myš.“
„A já říkám, že se do toho zatrolenýho sklepení dostanu, i kdybych se tam měl prokopat skrz celou zeměkouli!“
„To nebude potřeba Havránku.“ Ozvalo se zčistajasna od krmelce a on tam stál sám jelen Vápeňák v celé své kráse. „Ze stáje hrádeckého zámečku vede tajná chodba až do grabštejnského sklepení.“
„No jo. Ale jak tu chodbu najdu, když je tajná?“
„Ryzák Ohnivec ti poradí, když mu řekneš, kdo tě posílá.“
Havránek si uschoval do kapsy klíč ukutý václavským kovářem Měchurem, který uměl odemknout všechny zámky na úpatí lužických hor, ale pouze tehdy, odemykal li je člověk s dobrým úmyslem. V zámecké maštali zapálil Havránek pochodeň. Ohnivec jakoby už na něho čekal. Když mu pošeptal do ucha, proč přichází a kdo ho posílá, odfrkl a třikrát zadupal na dlažbu. V rohu maštale cosi zaskřípalo a na podlaze pod slámou se odsunul kámen, který zakrýval vchod do tajné chodby. Havránek Ohnivcovi poděkoval, a když se spustil do podzemní chodby, uslyšel nad sebou trojí zadupání, a vhod se mu nad hlavou zase uzavřel. Chodba směrem ke Grabštejnu byla chvíli nízká, chvíli zase vysoká, chvíli úzká, že se málem neprotáhl, a chvíli zase široká, že by jí projel panský kočár. Když se chodba začala strmě zvedat, tušil Havránek, že už se blíží ke grabštejnskému sklepení. Za posledním rohem chodby došel Havránek k zamčeným mřížím a za nimi spatřil Aničku. Oči měla uplakané, ale když spatřila Havránka, rozzářila se jako jarní sluníčko. Havránek odemkl mříže kouzelným klíčem a Anička mu skočila kolem krku. Když vyšli ze sklepení na nádvoří, byla už noc.
Na nádvoří svítil vánoční strom a z kaple bylo slyšet chrámový sbor od svatého Bartoloměje, jak zpívá „Narodil se Kristus pán.“ Právě končila půlnoční mše a na nebi se rozzářila hvězda.
Jako první vyšla z kaple hraběnka Tlučhořová a hned za ní hrabě Tlučhoř.. Ten když spatřil na nádvoří u rozzářeného stromu Aničku s Havránkem, krve by se v něm nedořezal. Koukal jak by zmizel, ale hraběnka ho na poslední chvíli chytila za límec.
„No toto Chans! Še jsem si to mohla myslet. Jak mi to chseš vysvětlit?“
Tlučhoř se celý zelený rozklepal a něco zmateně českoněmecky blekotal.
„To jsou Chans tfoje poslední vánoce na Grabštejně. Okamšitě si sbal sfoje fjeci. Ráno odjišdíš do Rakous. A toho sfího tajtrlíka Chaluzku si vemeš sebou!“
Potom si přes cvikr dlouze a zálibně prohlédla Havránka.
„Flasy jako mour, v očích jiskra jako z kovářské fíhně. To je jiná fešák hajný! Ale co hajný? Nejvyšší nadlesní! Okamšitě se vrátíš Chavránku do hájovny.“
Když viděla, jak drží Anička svého Havránka za ruku, dodala:
„Vrchní nadlesní potřebuje hospodyni a sfatba můše být uš na Tši krále.“
Když to Anička uslyšela, skočila Havránkovi kolem krku a dala mu takovou hubičku, až to mlasklo na celé grabštejnské polesí.
A byla svatba! Na náměstí před kostelem Svatého Bartoloměje se seřadil svatební průvod. V jeho čele stál kočár a v něm byl zapřažený sám bílý jelen Vápeňák. V kočáru seděl ženich s nevěstou, drželi se za ruce, dívali se do očí a smáli se na sebe zamilovaným úsměvem. Když jim v kostele pan farář svázal ruce a popřál jim hodně štěstí na společné cestě životem, odjel celý průvod na zámek, kde nechala paní hraběnka připravit v největším sále svatební hostinu. A slavilo se tak, jak se sluší, když se žení sám vrchní nadlesní.
A od těch časů až do dnešních dnů, prochází li poutník okolím Hrádku nad Nisou krajinou, lesů a skalních měst, musí pokorně smeknout, před tou tajemnou a přesto úchvatnou krásou, která není samozřejmostí, ale ve které se odráží životy všech lidí, žijících zde na úpatí Lužických hor.
