Hrádek získal tržní právo, byla obnovena a rozšířena těžba stříbra a drahých kovů, zvýšené nároky na pracovní síly vedly k několika povstáním, šířilo se luteránství. Grabštejn byl roku 1569 znovu rozsáhle renesančně upravován, v předhradí byl vystavěn nový zámek. V Hrádku byl roku 1580 postaven statek Hrádecký dvůr sloužící pro rozsáhlý chov ovcí.
To vše bylo ukončeno bitvou na Bílé Hoře a třicetiletou válkou, kdy roku 1635 bylo luteránské Žitavsko, dosud patřící ke Koruně české, postoupeno Habsburky saskému králi za to, že nepodpořil Švédy. Tím bylo navždy odtrženo od katolického Grabštejnska, které zůstalo v Čechách.
Díky tomu se však Žitava stala první zastávkou českých emigrantů, jejichž hromadný exodus společně s důsledky několikerého válečného plenění způsobil pokles počtu obyvatel Hrádku až na 150.
V Žitavě v této době silně zapůsobil duch J.A. Komenského. Již tak silná česká čtvrť byla posílena o exulanty, později vzniklo i slovanské sídliště Herdnhut - Ochranov, kde byla roku 1727 založena Jednota bratrská. S podporou německých měšťanů zde pracovaly české spolky (pěvecký sbor) a česká tiskárna nekatolických knih, které byly pašovány do Čech přes Lužické hory.
Na Hrádecku naopak docházelo díky nevolnictví k doplňování rozvíjejících se měst pouze německým obyvatelstvem. To mělo většinu již před Bílou Horou, kdy bylo ještě loajální k české koruně, nyní však bylo poněmčení téměř úplné.
Český živel přežíval pouze na venkově v nepředstavitelné bídě vedoucí k povstáním (největší r. 1680 vedené Chotyňským rychtářem) a do měst se vrátil až za Josefa II. Dokladem silné protireformační aktivity jsou Boží muka v Žitavské ulici asi z r. 1695. V této době však došlo také k dvojímu rozšíření města v r. 1660 směrem západním od kostela, roku 1689 založení dolního čtvercového náměstí na náplavách Nisy a Mlýnského potoka.
Roku 1721 postavili Gallasové na místě starého dvora Donínů dvoukřídlou panskou budovu sloužící postupně pro úřednictvo, jako manufaktura, dětský útulek i byty (Azyl).
Roku 1764 došlo k obnovení a přestavbě farního kostela sv. Bartoloměje do dnešní podoby. Původně dřevěná fara byla roku 1804 nahražena empirovou budovou. Původní dřevěné skromné měšťanské domy s roubeným přízemím a hrázděným patrem postupujícími barokními kamennými přestavbami ztrácely loubí, byly převážně jednoposchoďové, na náměstích orientované čelně, v ulicích podélně. Chudší vlastníci budovali i později dřevěné domy podle předchozího vzoru se štíty pestře zdobenými břidlicí (Žitavská), bohatší kombinovali zděné přízemí s hrázděným patrem (ulice Václavská).
Ve venkovském prostoru, kde se osídlení upevnilo v období kolonizace, se uplatnil typ západoevropského hrázděného domu modifikovaný zvyklostmi Lužice v podstatě až do poloviny 19. stol.
V 18. a 19. století procházela Hrádeckem různá vojska. Roku 1813 po neúspěšné francouzsko-ruské bitvě přenocoval Napoleon v Žitavě. Na poradě pod lipou na německém území, viditelnou z Hrádku, vyslýchal hrádeckého starostu. Krátce navštívil Jablonné a poté pokračoval k Lipsku, kde byl definitivně poražen.
V 18. století pokračoval ekonomický rozmach kraje, začal se těžit lignit (1786), Gallasové založili jednu z prvních textilních manufaktur v zemi na výrobu bavlněného zboží, která záhy zkrachovala. Koncem 18. stol. bavlna definitivně nahradila tradiční lnářství, desítky cechovních mistrů a domácích tkalců byly pohlcovány velkým kapitálem.
V 19. století byla založena řada strojírenských a chemických továren (vápenka, cihelny, továrny na gumové a dřevěné zboží), ale i sokolovna a Národní dům.
Rozvoj výroby byl doprovázen budováním infrastruktury. Roku 1859 byla zprovozněna železniční trať Žitava - Liberec. Kromě hlavní císařské silnice z Liberce do Žitavy z roku 1842 byly v letech 1867 - 1903 budovány jednotlivé spojky do okolních venkovských sídel.
Mezi Žitavskem a Hrádeckem, ačkoli oddělenými hranicí, existoval v té době čilý obchodní a turistický ruch i mimo vyznačené přechody v Hartavě, Hrádku, Oldřichově, Václavicích a Uhelné (ještě za první republiky mohli držitelé Grenzeausweise překročit hranice kdekoli). Dělnictvo i kapitál byli propojeni, využívajíce výhod celního pásma a možnosti úniku před úřady.