Křen je příbuzný jiným druhům zeleniny z čeledi brukvovitých, se kterými má společnou štiplavou chuť. Oproti například hořčici nebo ředkvičkám je však křen v tomto ohledu jinou výkonnostní třídou a kdo měl možnost ochutnat ho čerstvě nastrouhaný, jistě mi dá za pravdu. Za dráždivé účinky na oči a dýchací cesty vděčí sirným silicím. Obsahuje však také řadu látek, pro které je využíván už od starověku v lidovém léčitelství.
Křen je bohatým zdrojem vitamínů. Ze 100 gramů křenu naše tělo může získat až 50 mg vitamínu C. Z tohoto důvodu používali křen jako trvanlivý zdroj námořníci, v carském Rusku byl z moci úřední podáván jako lék v podobě, která v této zemi nepřekvapí- nakládaný ve vodce. Dále křen obsahuje karoten, řadu minerálů (železo, hořčík, vápník, draslík a fosfor) a také například antibakteriální látky. Kvůli nim se používal na hojení zevních ran, omrzliny a revmatismus, a to přikládáním strouhaného kořene nebo křenových placek (smíchaných s moukou a tukem) na postižené místo, které se následně prokrvilo, což napomáhalo úlevě od bolesti a hojícím procesům. Kromě toho se křen samozřejmě od nepaměti také konzumoval, což má příznivý vliv na trávící a močový systém a léčení dýchacích cest.
Křen se do našich zeměpisných šířek dostal v době stěhování národů spolu s kmeny Slovanů, kteří ho se znalostí jeho léčivých účinků přinesli z jihovýchodní Evropy a západní Asie. Ze staroslovanského jazyka pochází také pravděpodobně jeho název. Pěstován je dnes po celém světě. Zároveň také zplaňuje a vyskytuje se tak i ve volné přírodě.