Díky stále nižším a nižším cenám elektroniky a její stále nižší a nižší kvalitě (a tím i životnosti) elektroodpadu stále přibývá. Občas vyřadíme i funkční přístroj a nahradíme ho jiným, novým, lepším, výkonnějším, krásnějším nebo blikavějším.
V současnosti je elektroodpad nejrychleji rostoucím druhem odpadu. Ve vyspělých zemích Evropy roste podíl elektroodpadu až trojnásobnou rychlostí v porovnání s ostatním odpadem. V celosvětovém měřítku tvoří až 5 % celkové hmotnosti tzv. pevného domácího odpadu. V EU narůstá množství elektroodpadu údajně tempem až 3 % ročně (cca 8 milionů tun ročně). V porovnání s celkovým nárůstem odpadu jako takového je to 3x rychleji. Toto tempo ovšem nezahrnuje elektroodpad produkovaný firmami!
Mezi největší producenty elektroodpadu na světě podle OSN patří USA, Čína, Japonsko a Indie. V Evropě samotné to pak je Norsko, Švýcarsko a Island.
Pro výrobce je nutné, aby spotřebitelé kupovali nové spotřebiče. Tomu je v mnoha případech upravena i živostnost těchto elektrospotřebičů.
Recyklací elektroodpadu se rozumí recyklace materiálů, které elektrospotřebiče obsahují. A není jich málo! Všechno začíná u nás, u zodpovědných spotřebitelů.
Elektrospotřebič, který nám dosloužil, odevzdáme v rámci zpětného odběru, odvezeme do sběrného dvora či vhodíme do některého ze sběrných kontejnerů. Zato, že můžeme starý elektrospotřebič odevzdat, jsme většinou zaplatili tzv. recyklační poplatek. My zaplatíme recyklační poplatek, a pak vysloužilý elektrospotřebič zdarma poskytneme někomu, kdo ho v principu zpeněží.
Sběrem vytříděného elektroodpadu se u nás zabývá několik subjektů. Provoz těchto společností je financován výrobci a dovozci elektrozařízení. Těm to totiž od roku 2005 nařizuje zákon. Bohužel, na jejich stránkách se o tom, jak se elektroodpad recykluje, moc nedozvíme.
Elektroodpad se nerecykluje. Recyklují se jen jeho recyklovatelné součásti.
Tříděním elektroodpadu zabraňujeme jeho hromadění na skládkách. Krom toho, že zde tyto přístroje zabírají místo, některé chemikálie z nich mohou unikat do ovzduší nebo kontaminovat půdu a vodu v ní. Nehledě k ekonomickým ztrátám, které takovýto nevyužitý odpad představuje.
Třídění a recyklace elektrospotřebičů snižuje nutnost těžby nových surovin nebo spotřebu vody. Na druhé straně však (bohužel) stojí ta skutečnost, že stroje, doprava a energie nutná k recyklaci výše uvedené úspory částečně vyváží.
Vlastní proces recyklace v našich končinách začíná většinou ruční demontáží spotřebičů, kdy se separují jednotlivé materiály: plast, sklo, kov a vlastní elektrokomponenty. Demontáž je možné provézt i mechanickým zpracováním. Drtič odpad rozdrtí a na pásu se následně ručně se vybírají velké kusy. Zbytek se rozdrtí na velmi jemnou frakci a postříká se tekutým dusíkem. Ta zmrzne, opět se semele na velmi jemný prášek nebo drť. Ta se dále třídí magnetickou separací, areací a jinými sofistikovanými postupy. O co zde jde především, jsou drahé kovy. Těch se touto metodou dá podle Ústavu chemických procesů AV ČR v Praze získat zpět kolem 80 % jejich původního množství.
Elektroodpad vyseparovaný podle druhu pak dál putuje ke svým zpracovatelům, kteří s ním naloží stejně, jako s kterýmkoli jiným odpadem daného druhu. Co se zpracovat nedá je odpad, který se spálí. Tento odpad, činí údajně kolem 15 — 20 % z celkového množství demontovaného elektroodpadu (může se lišit od zpracovatele ke zpracovateli).
Říká se, že až 90 % světového elektroodpadu může být likvidováno nelegálně. Nelegální světový obchod s elektroodpadem má hodnotu přibližně 18 miliard dolarů ročně
Na jedné straně tu máme optimistické sběrné a osvětové akce, při kterých se sbírá elektroodpad nebo hází mobily. Je tu ale jedno velké celosvětové ALE, které známe i z našich příhraničních oblastí. Není žádným tajemstvím, že se velké množství elektroodpadu z EU legálně vyváží do rozvojových zemí Afriky a Asie (vykazuje se jako použitá elektronika), kde se zpracovává v naprosto nevyhovujících podmínkách (pokud se vůbec zpracuje).
EU svými nedokonalými směrnicemi nepřímo podporuje přeshraniční obchod namísto toho, aby své nesmyslné kvóty snížila a nutila jednotlivé země, aby si svůj elektroodpad zrecyklovaly a zlikvidovaly samy na svém území - což by v principu přineslo úspory za dopravu a posílilo zaměstnanost.
„Likvidací“ takového odpadu v rozvojových zemích jako je Ghana, Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Pákistán, Indie, Srí Lanka, Vietnam nebo v mece spotřební elektroniky Číně se země pozvolna zamořují nebezpečnými látkami z elektroniky a jedovatými zplodinami. Kontaminují se zdroje pitné vody, kontaminuje se půda, vzduch… Ale především se značně snižuje znovuzískání cenných surovin, které elektroodpad obsahuje.
Podle zprávy UN za rok 2015 se až 90 % světového elektroodpadu zobchodovalo nelegálně nebo naskládkovalo.
Česká republika podepsala tzv. Basilejskou úmluvu, na jejímž základě se zavazuje nevyvážet elektroodpad do zemí třetího světa.
Nejlepší je ale vzniku jakéhokoliv odpadu předcházet. Program předcházení vzniku odpadů je s drobným zpožděním součástí i naší legislativy. Komplexní programy předcházení vzniku odpadů se netýkají pouze sektoru nakládání s odpady, ale rovněž těžebního sektoru a výrobního průmyslu, návrhářů a poskytovatelů služeb, vzdělávání a osvěty, veřejné i soukromé spotřeby.
V rámci projektu Elektrowin Jsem zpět je možný odběr funkčních elektrospotřebičů, které jsou po kontrole provozuschopnosti a bezpečnosti provozu darovány různým charitám a neziskovým organizacím.